Food

Jak je to tu s jídlem v porovnání s domovem? Začnu u jídla v obchodech, teda vlastně u potravin. Bohužel se to s tím, co je dostupné v Čechách, nedá vůbec porovnávat. V supermarketech se tady dá sehnat víceméně úplně všechno, výběr je neskutečný. Dřív bych nevěřil, kolik druhů toastového chleba může vlastně existovat, a že to zabere jeden dlouhý regál v obchodě. A tak je to skoro se vším. Občas, hlavně ze začátku, je to možná i trochu matoucí. Než člověk zjistí, co nakupovat, tak stojí mezi regály a říká si, co vlastně by si měl vybrat. Chce to chvíli čas, zkoušet, párkrát se netrefit, ale nakonec se i tady dá najet na rutinu, jako v obchodech u nás. Druhá věc je kvalita potravin. Naprosto fantastická. Ovoce, zelenina, maso, všechno čerstvé… Na druhou stranu jsou tu potraviny dost drahé, od oka bych řekl, že je tu zhruba 3x dráž než u nás. Chudší lidi to pak nemají úplně jednoduché a spousta z nich pak musí nakupovat ten typický americký “junk” – umělé mražené věci, hotovky do mikrovlnky a tak. Čím dál víc lidí ale dbá na to, co jí a co kupujue, hodně tu frčí organic (u nás bio) věci, lokální výrobky a tak.

Tím, jak je Amerika taková namixovaná, se tady dají sehnat ingredience pro asi všechny světové kuchyně. Mexická, indická, asijská, italská, ale taky německá, kosher, thajská, to všechno v běžném obchodě. V menších specializovaných se dá pak sehnat asi úplně všechno. My tu máme třeba Poláky, u kterých nakupujeme nám blízké věci, jako naší horčici, uzeniny, paštiky, nakládané okurky, mouku a tak. A podobně specializované obchody tady najde asi skoro každá národnost, nejvíc je asi asijských a italských…

IMG_2288

Stejně jako s obchody je to i s restauracemi. Jen zhruba v patnáctiminutové dochozí vzdálenosti máme (někdy i několik) asijské, mexické, indické, americké restaurace, pizzu, čínu a já nevím, co všechno ještě. Ta různorodost je fakt zajímavá, a to je ještě Pittsburgh takové menší a “konzervativnější” město. V těch úplně největších najdete restaurace asi od každé světové kuchyně. Mimochodem se nám teď snad blýská na lepší časy a mohli bychom se v Pittsburghu dočkat i české restaurace (a hlavně českého piva!).

Jak vypadá taková typická americká restaurace? Základ je burger, logicky, a většinou pak mají křídla, žebra, sendviče, saláty, občas pizzu… V drtivé většině dostáváte automaticky zadarmo vodu (samozřejmě se spoustou ledu), a neomezeném doplňování nealko nápojů už jsem tu taky psal. Legrační, a pro Evropany trochu matoucí, bývá objednávání jídla s řadou otázek ze strany obsluhy, kdy to spíš vypadá na takový čtvrthodinový dialog. Když si člověk objednává třeba burger, tak většinou musí říct, co na něj vlastně chce, v jaké housce ho chce, jakou omáčku, jak ho chce udělaný, jaké hranolky chce jako přílohu… Někdy jsou všechny ty dotazy fakt sranda. Během jídla se pak obsluha několikrát chodí ptát, jestli je všechno v pohodě. Vždycky v době, kdy má host plnou pusu. Podle mě se tak baví na hostův účet a mají na to s kolegy nějaký tajný plán nebo sázky.

IMG_3215

Pro mě taky bylo zajímavé, kolik typických věcí jsem neznal, a moje dotazy místy až vykolejovaly obsluhu. Ranch dresing, taková americká bylinková tatarka. Když jsem se ptal, co to vlastně je, nebyli mi schopní odpovědět, ranch je prostě ranch. Když jsem si poprvé objednával Philly cheese steak, čekal jsem steak a dostal bagetu s trhaným masem. Co je to hoagie vlastně doteď pořádně nevím, a někdy tu bývám zmatenej i v obyčejný zmrzlinárně.

Lidi se často ptají, co je typický pittsburghský jídlo. Je toho víc. Nejznámější jsou asi Primanti’s sendviče, kdy vám přímo do sendviče nacpou i coleslaw a hranolky. Prý to tak bylo dříve běžné kvůli řidičům náklaďáku, aby si na cestách mohli dopřát takhle všechno… No, není to moc dobré. Pak jsou některé takové místní zvyklosti, jakože vám na salát dají hranolky. Pittsburgh salad prý musí chutnat tak, abyste zapomněli, že jíte zdravě. A pak jsou tu kvůli dřívějšímu velkému počtu východoevropanů hrozně známé a populární pirohy.

7B19B373-9827-4E82-A2C4-41123F577EEF

Nakonec, ten výběr všeho možného tady je super, ale po určité době by si člověk dal prostě svíčkovou nebo guláš se šesti…

Advertisements

Sport

Ne že bych byl úplně aktivní sportovec, ale sport mám rád. Baví mě ho sledovat, baví mě chodit na zápasy, baví mě fandit. Sport je sice stejný všude po světě, ale přístup k němu je u Američanů jiný, než u nás. A nemyslím tím jen to, že populární jsou tu úplně jiné sporty. Myslím tím tak nějak celkové pojetí.

Sport číslo jedna v Pittsburghu (a co jsem vypozoroval, tak v celé Americe) je nepřekvapivě americký fotbal – football. Pak dlouho dlouho nic, pak hokej, po něm baseball. Tím, že ve městě není tým NBA, tak tu není basketbal moc populární, každopádně to je čtvrtý sport místní velké čtyřky. Náš fotbal je tu sice na vzestupu, začíná ho hrát hodně mladých lidí, ale těm předchozím čtyřem se prostě nevyrovná. Potom je tu hodně pozornosti věnováno i dalším, některým menším sportům, ale už to nejsou takové masovky, ale spíš to sledují lidi, které ten sport fakt baví. Tenis, atletika, plavání, volejbal, lyžování, ale třeba i krasobruslení, závody aut NASCAR… Když člověk chce (a zaplatí), může tu sledovat vlastně cokoliv.

IMG_4213

Jak jsem říkal, Pittsburgh Steelers, místní football tým, tím město žije. V sezóně se o tom všichni baví, ale překvapivě jsou jich plné zprávy i mimo sezónu, během přípravného kempu. Lístky na jejich zápasy jsou suveréně nejdražší, protože hrají nejmíň zápasů ze všech uvedených sportů (sezona trvá jen asi 4 měsíce a domací zápas se hraje jednou za 2 týdny). Lístky začínají na $120 někam do horního rohu, kde člověk vlastně ani nevidí hru. Na stadion se vejde 68 000 lidí, na každý zápas bývá vyprodáno, a takové lepší lístky vyjdou klidně na $350… Zato na NFL (národní footballová liga) bývá nejlepší atmosféra, kterou jsem tu na sportech zažil. Hodně se fandí, lidi si to užívají, před zápasem se tailgatuje, fandí se i všude po městě…

Penguins, to je moje srdcovka. Asi jsem nemohl mít víc štěstí, než být ve městě, které dvakrát po sobě vyhrálo Stanley Cup. Hokej je tu na sledování můj nejoblíbenější sport, byl jsem už na spoustě (a tím myslím fakt spoustě) zápasů. Lístky nejsou přehnaně drahé, když člověk ví jak na to. U nás je ideální lístky kupovat v týdnu, pokud možno na poslední chvíli, a dá se pak jít zhruba za $60. S tím, jak pak tým postupuje v play-off dál, cena samozřejmě roste. I tak jsem dvakrát “zainvestoval” a byl na finalovém zápase Stanley Cupu dva roky po sobě. Neskutečný zážitek. A jaká je vlastně NHL naživo? Hokej je nejlepší na světě, to asi ví každý. Ale ta show okolo, naprosto dokonale zvládnutý marketing, skvělá práce na sociálních sítích, zápasy na různá témata (lovecká sezona, St. Patrick’s Day, Star Wars Day, hokej pod širým nebem, a takhle bych mohl pokračovat dál a dál), ale i charitativní akce. Tohle celé dohromady tvoří úžasnou soutěž. Jediné minus za mě je fandění. V play-off to bývá lepší, ale jinak jsou často zápasy docela tiché, trochu jako v divadle. Mám dvě teorie, proč tomu tak je. Jednak tu není nic, jako klasický evropský “kotel”, takže není moc, kdo by povzbuzování táhl. A druhak jsou Američani takoví organizovaní, takže vlastně asi potřebují, aby to povzbuzování někdo vedl, a tak fandí hlavně ve chvíli, kdy to třeba rozeřve maskot (mimochodem tahle část o fandění platí na všechny sporty, na kterých jsem byl, kromě amerického fotbalu).

IMG_5373

Třetí velký sport v Pittsburghu je baseball. Tady zrovna štěstí nemám, protože místní Pirates v současné době nemají moc dobrý tým, a tak kolem nich není ani moc humbuk. Pro diváka je baseball takový líný sport, spíš mi to připomíná kulturní událost. Člověk jde na zápas s kamarády, pokecat, vypít nějaké to pivo, sníst footlong hotdog, občas (když to maskot rozeřve) trochu zafandit… Zajímavé to podle mě začíná být až v play-off, s čímž tady teda bohužel nemám zkušenost, ale co jsem viděl v ostatních městech, je pak kolem toho dost šíleno. Na druhou stranu velká výhoda baseballu je to, že se hraje velké množství zápasů (120 za sezonu), a to třeba 6 dní v týdnu, po takových minisériích, 3 zápasy s jedním týmem v řadě. Lístky jsou díky tomu dost levné. Výhoda baseballu v Pittsburghu je stadion, který je otevřený směrem k downtownu, a tak má člověk kromě výhledu na hru i parádní výhled na město.

IMG_0677

Co je tu asi nejrozdílnější oproti nám, je univerzitní sport. Tady je to neskutečně prestižní a sledovaná věc, a třeba footballový tým University of Pittsburgh, Pitt Panthers, mají na domácí zápasy, které hrají na stejném stadionu jako Steelers, průměrnou návštěvnost přes 40 000 diváků. A tím, že hodně z nich jsou studenti, se fandí dost. Hodně populární je i univerzitní basketball, na kterém jsem byl jednou, a taky to byl super zážitek. Zrovna teď se mimochodem hraje závěrečný turnaj univerzitní basketbalové ligy, a popularitu téhle události naprosto nechápu. Ale sledované a prestižní jsou i další univerzitní sporty, a díky tomu se v nich točí i spoustu peněz, školy se snaží získávat nejlepší hráče po střední, kteří dostávají stipendia na studium… Pro mě zase dost nepochopitelný kolotoč.

Poslední věc, kterou tu chci zmínit, a na kterou se ptá hodně lidí z Čech, když jdou se mnou na zápas, jsou fanoušci hostujícího týmu. Tady totiž nejsou žádné sektory pro hosty, žádná bezpečnostní opatření na oddělení fanoušků, nic takového. Je to dáno hlavně velkými vzdálenostmi mezi týmy, podle mě je fakt jen mizivé množství fanoušků, kteří obráží venkovní zápasy svého týmu po celé Americe (a Kanadě). Fanoušci hostů jsou pak spíš lidé, co se do města k domácím přestěhovali, ale stále fandí týmu ze svého původního domova. A jelikož se tu fandí slušně a bez nějakých excesů, tak tihle lidi sedí normálně mezi ostatními. Já jsem během všech zápsů, které jsem obrazil, zažil jednu bitku, při venkovním hokejovém zápase mezi Pittsburghem a Philadelphií, což jsou dva největší rivalové. Bitka v hledišti mezi 2 chlapama trvala asi 20 sekund, okamžitě přiběhlo asi 50 securiťáků a pány hned vyvedli ze stadionu. Řekl bych, že rovnou do vazby… Neříkám, že to jinde nemůže být jinak, ale obecně si myslím, že je na místních stadionech fakt bezpečno.

Jelikož jsem tady pokryl zhruba tak půlku toho, co jsem chtěl, bude asi někdy do budoucna sportovní pokračování…

Business

Na začátek bych chtěl podotknout, že tenhle článek vychází a je vztažen na naší konkrétní situaci, tj. podnikání malé IT firmy v menším (na americké poměry) městě, která neobrážela investory a nehledala finance. Byť podobné zkušenosti znám zprostředkovaně i od jiných českých, evropských a vlastně i amerických firem v Pittsburghu i dalších, větších či menších městech. A jak to tu teda chodí? Já bych řekl, že jinak než u nás.

Business je tu založen hlavně na osobních vztazích. Jasně, dobrý produkt nebo služba je potřeba, ale tak je to všude. Cena na druhou stranu není vždycky úplně ten rozhodující faktor. Můžete mít vyšší cenu nebo horší kvalitu, ale musíte znát ty správné lidi. Je to o tom, kdo vás kam představí, kde máte dobré konexe, kde vás znají. O Pittsburghu se říká, že je to největší vesnice ve Spojených státech, a řekl bych, že to platí i co se týče businessu. Lidi se navzájem znají a jakmile do toho systému proniknete, je pro vás jednodušší budovat si jméno a reputaci. Na druhou stranu, stačí jeden dva přešlapy, zkažená pověst a můžete to pomalu začít balit a stěhovat se jinam. A asi doufat, že vás tam nebude nikdo znát. Nebo někoho, koho znáte vy, protože v rámci odvětví je Amerika i přes svojí velikost dost propojená.

IMG_5077

Jak se do toho systému teda dostat? Pro nás byly klíčové networkingové eventy. Dopředu bych neřekl, že podobné akce můžou mít smysl, ale ukázalo se, že je to tak. V Pittsburghu se něco děje víceméně každý den v týdnu, takže jde jen o to vybrat ty správné, které k něčemu budou. Ze začátku jsme toho obráželi fakt hodně, a hodněkrát se spálili s tím, že ta akce byla naprosto mimo a ztráta času. Ale jak se říká, člověk nikdy neví, kde na koho narazí a který kontakt nebo zkušenost může být do budoucna důležitá. Postupem času jsme našli organizace nebo networkingové skupiny, o kterých víme, že jejich eventy budou stát za to a že se vyplatí se jich účastnit. Spoustu dalších jsme prostě odepsali. Co se musí nechat – Američani tohle umí, spousta oborových organizací nebo networkingových skupin je opravdu na vysoké úrovni, akcí se účastní zajímaví lidé jak z businessu, tak třeba z akademické sféry, a to za jediným účelem. Budování kontaktů, networking. A nechat se na těch akcích vidět.

Tohle celé je něco, co se na dálku z Evropy špatně dělá a je potřeba být tu na místě. Potkal jsem se se spoustou firem, které si to představovaly tak, že sem jednou za čas přijedou, najdou si partnery nebo zákazníky a bude. Troufnu si tvrdit, že to nezafungovalo vůbec nikomu. Část firem to vzdala, druhá si tu musela najmout zaměstnance, zástupce, nebo sem někoho poslat. Američani chtějí znát ten váš místní obličej, chtějí se s vámi potkávat, chtějí vidět, že to myslíte vážně. A taky, Amerika je nejlepší, přeci jim nebudete prodávat nebo nabízet něco odjinud.

A jak vypadá taková typická business schůzka? Jasně, podle typu a pokročilosti jednání se to může trochu lišit, ale typicky:

  • Přivítání, small talk o tom, jaká byla doprava a/nebo jaké je počasí
  • 15 minut o tom, jak hráli Steelers (americký football). Tady je zajímavé, že když vyhrají, tak jsou všichni ve městě tak nějak pozitivněji naladěni. I na těch business schůzkách
  • 10 minut o tom, jak hráli Penguins, jestli bude další Stanley Cup, a nás se samozřejmě ptají na Jágra, občas i na další české hráče
  • 5 minut Pirates (baseball). Jim to poslední dobou moc nejde, tak se jim nevěnuje moc času
  • 5 minut business. Většinou plácání po ramenou, jak je všechno úžasné, Američani podle mě neumí moc říkat ne… A pošlete nám e-mail, všechno se pak vyřeší tam
  • Co budete dělat o víkend/svátky/prázdniny, loučení…

Jasně, tohle je trochu přehnané, ale zase je to blíž k pravdě, než byste asi čekali. Na někom novém odjinud vždycky poznám, že je po chvíli nervózní, že se jenom plácají zdvořilosti, místo aby se řešilo něco podstatného. Tady je ale vlastně podstatné tohle, a ne skočit po minutovém úvodu hned k jádru věci.

IMG_8927

Na druhou stranu, za všechno se tu draze platí, právníci, účetní, marketingové služby atd., každý se vás pokusí hned v prvním kroku “voroštovat” a vytáhnout z vás nějaké ty dolary. Asi ten kapitalismus. Někdy je to tu jak na tureckým tržišti a nabídku dostanete na úplně nesmyslnou cenu, prostě to zkusí, a buď se chytnete, nebo začnete smlouvat. A nakonec se můžete dostat na úplně jiné peníze, klidně i třetinu nebo čtvrtinu původně nabízené ceny. Samozřejmě řádně okomentované tím, že takovouhle slevu dávají jen a jen vám a vlastně na tom v podstatě už teď tratí. Ale co, byli by blbí, kdyby to nezkusili, že…

Los Angeles

Část blogu bych chtěl věnovat cestování, a kdy jindy s tím začít, než chvíli po tom, co jsem se vrátil ze svého prvního tripu během doby, co blog píšu. Kamarád jel na měsíc hostovat na Chapman University a dostal pro sebe dům, pozval mě na návštěvu, takže nebylo moc co řešit. Z Pittsburghu mi na LAX letěl přímý let nízkonákladovým Spiritem, a když píšu nízkonákladovým, tak doslovně. Člověk zaplatí víceméně za všechno – výběr sedadla, příruční zavazadlo, check-in na letišti, všechno zpoplatněné. A za tu skoro pětihodinovou cestu vám nedají ani napít.

Na LAX jsem si půjčil auto, tentokráte ne skrz klasické půjčovny, které mě štvou pořád víc a víc, ale zkusil jsem appku turo.com, něco jako Airbnb přes auta. Sice jsem nedostal auto od jednotlivce, ale od skupiny jakýchsi japonských mafiánů z Inglewoodu, každopádně to bylo o dost levnější. Vyzvedli mě přímo na terminálu a hlavně mi půjčili krásnýho bílýho Dodge Challenger (ok, toho jsem si u nich objednal). Po týhle zkušenosti tuhle službu rozhodně doporučuju, i když nevím, jak funguje v jiných (menších) městech nebo mimo USA.

LA jako takové? Byl jsem tam podruhé, a pokaždé všichni známí Američani (i Češi) straší s tím, že je to město hrozné, špinavé, smradlavé, zacpané dopravou… Mně se LA (a myslím tím spíš LA Greater Area) hrozně líbí! Celým tím městem se táhne hrozně pohodová a uvolněná atmosféra. Úsměvy, klídek, krásný počasí, krásný auta… Tak nějak jeden hipík vedle druhýho. 🙂 Jasně, je tam spoustu míst, který nejsou moc pěkný, spousta lidí se tam nemá nijak extra skvěle a je tam mraky bezdomovců včetně “stanovýho města” přímo v downtown LA, doprava je tam šílená, ale stejně to má něco do sebe.

IMG_5078 2

Tím, že už jsem tam byl a všechny “povinné” věci viděl, jsme byli flexibilní. První den jsme se vydali obrazit pláže, protože jsem se za každou cenu potřeboval vykoupat v Pacifiku, a předpověď pro další dny bohužel připomínala spíš Pittsburgh než LA. Za den jsme zvládli 3 – Newport Beach (plus Balboa Pier), Seal Beach a pak jsme to kolem Long Beach natáhli až úplně na sever do Malibu. Na koupání a vlastně i všechno okolo mi přišla nejlepší ta první Newport Beach, byla asi i nejhezčí. Jestli budete někdy kolem, doporučuju. My se nakonec vykoupali až v tom legendárním Malibu (mééén), a musím říct, že lidi chodící po pláži v bundách a čepicích na nás koukali trochu divně. Asi jsme s tím neměli čekat až do 5 odpoledne, když už tam skoro ani nesvítilo sluníčko. Ale těch pár surferů v neoprenech situaci aspoň trochu zachránilo, nebyli jsme až za úplný exoty. Malibu je pěkný, ale tak nějak jsem od toho čekal trochu víc. Santa Monica a Venice Beach jsou asi hezčí. Celý jsme to pak zakončili v český hospodě Milan’s Grill nad ucházející plzní, výbornou svíčkovou a nedobrým utopencem (co taky od nakrájené americké klobásy čekat, že jo).

IMG_5106

Den dva a konečně trochu dobrodružství. Po vzoru Mela Gibsona a Danny Glovera ze Smrtonosné zbraně jsme zajeli vedle LA k El Mirage Lake. Je to vyschlé jezero s rovným pevným dnem, kam vás za $15 pustí blbnout v autě, na motorce nebo na čtyřkolce. A musím říct, že těch patnáct babek za to rozhodně stojí! Když máte parádní a silný americký auto, liduprázdnou rovinu tak daleko, že nevidíte konec, a plyn sešlápnutý až na zem… Tak to má něco do sebe. Taková spíš chlapská zábava, ale my si to fakt užili jak malý kluci. Kopa fotek a videí included. Zpátky do LA jsme to vzali cestou necestou skrz Angels National Forest. Možná nás mělo varovat, že navigace se tý trase vyhýbala jako čert kříži. Dvě hodiny serpentin do kopce a zase z kopce s tím, že hned na začátku začalo sněžit, na což naše auto se sjetýma letňákama nebylo úplně připravený. No, ne nadarmo se říká, že v LA můžeš jít ráno surfovat do oceánu a odpoledne na snowboard do hor. Fakt jsme kromě sněhu na silnici viděli i zasněženou sjezdovku. I tak, tahle cesta rozhodně stála za to, jednak kvůli cestě samotné, ale hlavně pro panorámata všude kolem.

IMG_4100

Další bod byl už dost turisticky profláknutý – Griffith Observatory. Sama observatoř byla sice zavřená, ale tam jde hlavně o ten výhled. Člověk odtamtud vidí celé město (nebo teda vlastně celou skupinu měst) a taky slavný Hollywood sign. A spoustu asijských turistů. Pak projet Hollywood, dát si kafe v místní hipsta kavárně, projet Beverly Hills a zakončit to večerním Santa Monica Pier. Ta rozmanitost toho, co se tam dá za den stihnout, je prostě neskutečná – oceán, pláž, poušť, hory, luxus luxusů…

IMG_5261

Nakonec poslední den ta Chapman University. Studentů tam moc není, ale areál, včetně sportovního, mají krásný. Ono taky se školným vyšším než na Harvardu ($65k za semestr) dá rozum, že to tam nebude hnusný. Ale je to pěkná a klidná oblast (možná až moc klidná), tak asi dobrý. Až na ty ceny, a tím myslím všeho – jídlo, pití, benzín, bydlení atd., všechno o 25 – 50 % dražší než u nás v Pittsburghu. To celoročně krásný počasí a život ve velkoměstě holt asi něco stojí. Ale takhle na výlet rozhodně doporučuju, nenechte si namluvit, že je to tam hrozný. Chce to jen zaměřit se na správný věci…

 

 

Rozdíly, part 2

Jelikož první várka rozdílů mezi Evropou a Amerikou měla podle mě celkem úspěch, mám tu pro vás druhou (a na nějakou dobu poslední):

  1. Bezedné nápoje. A nemyslím tím jen to, co u nás nabízí Mekáč nebo KFC. Víceméně v každé restauraci je to tu tak, že při objednání tzv. “soft drinku”, čímž je myšlen Coca-Cola nebo Pepsi produkt, máte nárok na neomezené doplňování, dokud sedíte v restauraci. Možná to taky souvisí s tím, že většinou dostanete sklenici naplněnou ledem s trochou toho nápoje, ale i tak… Tenhle zvyk občas přináší vtipné (a pro mě nepochopitelné situace), kdy vám v restauraci pití jen nedolévají, ale rovnou přinesou novou sklenici, a to třeba i ve chvíli, kdy nemáte ani z půlky vypito. A tak tam pak sedíte a před sebou máte 2 nebo 3 skleničky s pitím.
  2. Šeky. A americký bankovní systém obecně. Absolutně nechápu, jak může fungovat. S placením šekem jsem se nikdy předtím nesetkal, a tak když jsem měl poprvé zaplatit nájem, musel jsem googlit, jak na to. A když už jsem tenkrát svůj první šek slavnostně vypsal, musel jsem volat kamarádce, co s tím šekem mám dělat. Přišlo mi úplně nesmyslné takovou sumu peněz (byť v podobě šeku) dát do obálky a poslat poštou. Ale je to tak. Já se snažím šekem platit minimálně, ale např. u toho nájmu se tomu nevyhnu. Jsou tu ale lidi, kteří sebou nosí šekovou knížku všude a platí s nimi třeba útratu v obchodě, kde tedy většinou bývá upozornění, že šeky berou jen do určité výše. Ten systém je tu tomu uzpůsobený, šek se dá “prokešovat” třeba skrz naskenování do mobilní apky (peníze vám přistanou na účtě) nebo se dá strčit do bankomatu. I tak mi to ale přijde dost hrozný systém. A asi úplně nejvíc mě fascinuje to, že když někomu skrz online banking pošlu peníze, tak příjemci po pár dnech přistane papírový šek ve schránce. Velmi progresivní, že…
  3. Kouření. Tady asi dopředu upozorním, že mluvím o své městské zkušenosti, protože na venkově, kde moc času netrávím, to může být úplně jinak. Každopádně to tu na první pohled vypadá, že ve městech kouří daleko míň lidí než u nás, protože tu na ulici skoro nepotkáte člověka s cigárem. Říkal jsem si, jak je teda možné, že i tady se uživí spousta trafik a cigarety se prodávají (a že vídám lidi je kupovat) skoro všude. Po nějakém čase jsem vypozoroval, že drtivá většina lidí tu kouří v autě. Když stojíte v nějaké koloně, každé druhé auto má pootevřené okýnko a posádka si uvnitř spokojeně kouří. V restauracích se pak s kouřením nesetkáte, ale je fakt, že i ve zpátečnické Pennsylvanii je možné provozovat bar, kde je kouření povoleno.
  4. Drive-thru. Drive-thru všechno. Američani jsou podle mě dost líný národ a tak si spoustu věcí udělali opravdu pohodlných. Jasně, i u nás je pár fast foodů, kde si objednáte jídlo u okýnka, abyste nemuseli vystupovat z auta. Ale tady tomu dali úplně jinou dimenzi. Jelikož je tu drive-thru fakt skoro vše, tak si tu můžete u okýnka z auta kromě jídla objednat i kafe, běžné jsou drive-thru lékárny, aby si člověk mohl zajet pro prášky a nemusel vylézat z auta, a taky drive-thru bankomaty, kde si z pohodlí auta vyberete peníze. V jiných státech (Pennsylvania toto zakazuje) si můžete z auta nakoupit i pivo nebo míchané drinky. Možná je to dáno i láskou Američanů k autům, občas jsem vídával lidi, kteří si ve fast foodu u okýnka nakoupili jídlo, zaparkovali na parkovišti a snědli si ho tam. A asi si po tom v autě i zapálili…IMG_6006
  5. How are you? Otázka místo pozdravu. Jasně, nemusí jít jen o tuhle konkrétní, těch variant je hodně. Žádná z nich nemá za cíl to, abyste se opravdu dozvěděli, jak se ten druhý má, je to prostě pozdrav a každý na něj odpovídá pozitivně. I když máte na krku osobní bankrot, rozvod nebo vás doma štvou děti, vždycky řeknete, že se máte dobře. Nebo ještě líp. Za ty roky už jsem si na to zvykl a i já takhle většinou začínám hovor v obchodě nebo restauraci. Pořád mi ale uniká smysl tohohle “pozdravu”, když někoho míjím na ulici. V situaci, kdy jdeme proti sobě, míjíme se a někdo se mě zeptá, jak se mám, a já než odpovím, jsem 5 kroků za tím člověkem, si doteď připadám divně. A další rozhození přijde, když se někdo zeptá otázkou What’s up (Co je novýho), na kterou se zpravidla odpovídá Nothing much (Nic extra novýho). Já většinou zaraženě odpovím Arrghhhhuuuummmmm a cítím se jako pako.
  6. Vidlička. Jo, jasně, vidličku máme i u nás. Stejně tak Američani tady mají i nůž, jako máme my u nás. Ale nepoužívají ho. Většina lidí tady jí prostě jenom tou vidličkou a nůž nechávají ležet na stole. V lepším případě si jídlo na začátku nakrájejí a až potom nůž odloží, vidličku přehodí do druhé ruky a jedí. V horším (a častějším) případě se snaží celé jídlo takhle “připravit” jen pomocí té vidličky. Dokonce jsem párkrát viděl, jak se snažili vidličkou upižlat hovězí steak. A mimochodem, tahle vlastnost je asi prudce nakažlivá, protože už jsem se častokrát přistihl při tom, jak si na začátku krájím jídlo, abych mohl odložit nůž a jíst spokojeně jenom vidličkou.
  7. Ceny. Jo, je tu dráž, ale to tím zrovna nemyslím. Myslím tím to, že Američani udávají ceny v obchodech a většinou i v restauracích bez daně, tedy bez sales tax, což je taková obdoba našeho DPH. Hlavně návštěvám a nováčkům se tak často stává situace, kdy jsi jdou za $10 něco koupit, v ruce drží desetidolarovku a prodavač po nich chce $10.70. Což vede k dalšímu problému, protože v amerických mincích aby se prase vyznalo. Quarter, nickel, dime, a navíc větší velikost neznamená větší hodnotu jako u nás. Hrozně zmatečný. Američani tenhle problém samozřejmě nemají, protože všechno platí kartou, kterou se dá zaplatit úplně všude a všechno. Chodit takhle bez hotovosti je mimochodem taky nakažlivé, já u sebe většinou nosím tak maximálně jednotky dolarů, jestli vůbec.IMG_4998

Rozdíly, part 1

Oproti Evropě není Amerika kulturně zase tak rozdílná, naopak v porovnání s ostatními kontinenty a kulturami je nám asi nejblíž. Ale jak říkal John Travolta v Pulp Fiction, zajímavý jsou ty drobný rozdíly. Skoro stejný věci jako u nás, ale je to prostě jiný… A jejich hodně, nebo aspoň mně to tak přijde. Tady je první várka:

  1. Pivo. Čím jiným taky začít, že? Jasně, našemu pivu se nic nevyrovná, hlavně když jde o výborně načepovanou tankovou plzničku. Obecně je ale v Americe “pivní kultura” jiná. U nás je většinou v hospodě na výběr pár druhů piv, tak do 10 max, spíš ale míň. A pijou se pořád dokola, protože jsou dobrý, ozkoušený, a hlavně natočený do půllitru a s pěnou! V Americe je tohle jiný. V hospodě je často na výběr spoustu druhů piv různých značek. Úplný extrém je třeba hospoda, kterou mám pod barákem, a kde mají naražených 100 piv, od ALEs po stouty. Piva se tu mění i sezónně, v zimě si můžete pochutnat na nějaké čokoládové příšernosti s příchutí hřebíčku, která má 14 % obsah alkoholu, v létě se pak pije víc lehkých světlých piv, na podzim letí oktoberfesty… Všechno natočené tak, že by se český pivař pokřižoval a vylil to do záchodu.IMG_8058
  2. Klimatizace. Je všude, v kancelářích, domech, bytech, v obchodech, v restauracích, hospodách, v MHD, autech a bůh ví kde ještě. Všude je vyklimatizováno, a to ne jen tak zlehka, ale většinou tak, že vám div nejde pára od pusy a omrzají vám prsty. Nevím, kde se tahle obsese v Američanech vzala, ale přijde mi, že se nad tím nikdo vlastně ani nepozastavuje. Mně osobně zima nevadí, ale taky mi nějaký čas trvalo, než jsem si na to zvyknul. I tak ale v létě v největších vedrech, když se někam chystám, chodím zpravidla v džínách a rozhodně ne v žabkách. Riskoval bych totiž ty omrzliny. Návštěvy jsou z toho většinou dost rozmrzelé, protože když na to člověk není zvyklý, je to fakt o nemoc.
  3. Led. Přítomný víceméně v každé sklenici s pitím, nedá se bez něj existovat. Ale ne jen tak symbolicky, většinou je to tak, že je sklenička vrchovatě naplněná ledem a mezi ním občas plave i to pití, co jste si objednali. A dávají ho fakt do všeho, snad jen kromě toho piva. A hlavně celoročně. Občas teď v zimě přijdu zmrzlý do restaurace, číšník na začátku konverzace říká, jak je to počasí hrozné a že zima je neskutečná, a za chvilku s úsměvem přinese sklenici s vodou. Plnou ledu, samozřejmě. Každá slušná americká lednička má ledovač, každá benzínka obrovský mrazák, kde si můžete koupit pytel ledu, kdyby náhodou docházel. Opět celoročně.
  4. Jednotky. Takový americký evergreen. Celý zbytek světa jede na metrickém systému, ale tady si řekli, že na to půjdou jinak. Míle, stopy, palce, galony, unce, libry, Fahrenheity… Jo, člověk si na to zvykne a nakonec se v tom buď začne orientovat, nebo přepočítávat fakt rychle. I tak jsou ale věci, který mě dokážou vykolejit. Tím, jak tu na sebe jednotky nenavazují, jsou ukazatele na silnicích opravdu vtipný a z pokynů “odbočte za 1000 stop” nebo “exit bude za 3/8 míle” mám občas zamotanou hlavu, než se chytím. A když se někdo ptá, kolik má spotřebu moje nový auto, říkám, že ujede 22 mil na galon, protože tohle bez chytrý převodní aplikace na naší spotřebu prostě nepřevedu. A některý věci mi zůstaly utajený dodnes, jako třeba, jaký objem má v hospodě panák. To jsem se nikdy nedozvěděl, ta jednotka je prostě asi jeden panák.
  5. Porce v restauracích. Obrovské. Většinou vám přinesou porci, která by stačila menšímu evropskému městu na týden až dva. K tomu si Američani většinou objednávají ještě různé předkrmy, které já bych mohl mít jako hlavní chod a většinou opravdu po snězení předkrmu už moc nemůžu hlavní jídlo. K těm, kteří potom ještě dají dezert, pokud možno nějaký hutný cheesecake nebo brownie, chovám neskonalý respekt. Já si většinou z restaurací odnáším skoro celé jídlo v krabičce (krabičky jsou tu automaticky zadarmo!) domů a zhruba za dva až tři dny ho z lednice plynule vyhazuju. Ze začátku jsem se snažil v restauracích dojídat, ale postupem času jsem ve spolupráci s váhou zjistil, že to prostě fakt nejde.
  6. Výběr. Myslím tím hlavně v obchodech. Když jsem poprvé přišel do většího supermarketu s jídlem, byl jsem tak nějak ztracený. Od každé potraviny tu je na výběr zhruba tisíc mutací. Fakt jsem nečekal, že třeba toustový chleba by mohl mít svůj vlastní regál s různými variacemi. A to samé víceméně u všeho, jogurty, sýry, uzeniny, těstoviny, cereálie, a já nevím co ještě. Ono to takhle zní docela legračně, ale než se v tom člověk zorientuje, tak to trvá a správně nakoupit je pro začátečníky docela věda a časově náročný proces.
  7. Tailgating. U nás většina lidí vlastně ani neví, co to je. Taky jsem to nevěděl. Každopádně, před sportovními akcemi nebo před různými koncerty se Američani sjedou na parkoviště kolem stadionů, vytáhnou sedačky, gril, hry, sud piva, otevřou korbu auta a rozjedou party. Třeba i 6 hodin před začátkem té akce, na kterou pak ani nejdou. Důležitý ale je, že se takhle s kamarády sejdou, pokecají, zapaří, zablbnou, hodí steak nebo hamburger na gril, a pak to sbalí a jedou domů. Proč se kvůli tomuhle musí sejít zrovna na parkovišti a ne u někoho na zahradě jsem nepochopil, asi je to nějaká tradice. A mimochodem to jsou oficiálně povolené akce a na zápasech jsem viděl i vyhlašování nejlepší tailgate party.

Tohle je jen takový výčet toho prvního, co mě do očí bije nejvíc. Určitě je toho ale víc a časem přidám pokračování s dalšími rozdíly. A docela by mě zajímal takovýhle výčet průměrného Američana v Evropě…

Američani

U nás, a vlastně všude po světě, můžete o Američanech slyšet spoustu více či méně pravdivých názorů. Tak jací vlastně jsou? Obecně, vzhledem k velikosti země, je hrozně těžké mluvit o Američanech takto zeširoka, je to něco jako bychom mluvili o Evropanech. I tady najdeme mezi jednotlivými oblastmi a státy spoustu rozdílů. Já budu mluvit o Američanech hlavně ze své zkušenosti, tedy především o lidech z Pittsburghu, se snahou promítnout do toho i různé poznatky z cest.

Asi nejčastější představu o Američanech ztělesňuje ten průměrný Bill nebo Joe, který jí hamburgery a je z toho při těle, není moc chytrý, protože si myslí, že Česká republika je provincie Ruska, zato jeho Amerika je pro něj číslo jedna. Američani, které znám já, nejsou v průměru o nic tlustší, než jsou lidi u nás, naopak myslím, že tu (hlavně ve městech) daleko víc lidí běhá, cvičí a stará se o sebe. Je ale fakt, že těch extrémně obézních lidí tu člověk opravdu vidí za týden víc než u nás za rok. Taky bych neřekl, že Američani jsou hloupější, než lidi u nás, minimálně ta skupina lidí, ve které se pohybuji. Hodně lidí je tu zcestovalých, v Čechách byli, nebo alespoň znají Prahu a vědí, že pijeme hodně piva. A zase Jágr, samozřejmě. Určitě jsou tu i lidi, hlavně s nižším vzděláním, kteří vůbec netuší, že Česká republika existuje a fakt neznají hlavní město Maďarska. Na druhou stranu, kolik lidí v Čechách zná hlavní město Pennsylvánie nebo ví, kde leží Jižní Dakota? Ten poslední “stereotyp”, tedy, že Američani se považují ve všem za nejlepší, je z mého pohledu pravda. Ne, že by si mysleli, že dělají všechno nejlíp, ale tím, že jim to docela dlouho a docela dobře funguje, tak se tak nějak obecně jako nejlepší berou. A zase tady můžeme vidět tu národní hrdost, Američani to zvládnou, vlajka vlaje na každém rohu, hymnou začíná každá (nejen) sportovní událost…

A jací jsou Američani z mé osobní zkušenosti? Přátelští, pozitivní. Na ulici se každý usmívá, na dotaz, jak se má, tu každý odpoví, že minimálně dobře, možná i výborně. Jsou i velmi ochotní, když člověk s něčím neví, tak pomůžou. Jinak prý přátelskost roste s tím, čím jižněji se člověk v USA nachází. Podle mě je to pravda. Na druhou stranu, z mé zkušenosti se tu celkem složitě dělají dobří kamarádi (jasně, ti se ani u nás neválí na ulici, ale stejně). Člověk tady má hodně známých, se kterými občas pokecá, zajde na večeři, něco podnikne, ale pak se třeba čtvrt roku neozvou. Myslím, že to je rozdíl oproti “nepřátelským” Čechům, kteří třeba nejsou ze začátku tak přátelští, zato si potom jednodušeji pustí lidi k tělu. Tuhle zkušenost mi mimochodem potvrdilo i několik Američanů žijících v Čechách, i Čechů žijících v USA, zato s výjimkou univerzitních studentů. Dlouho jsem si říkal, proč to tak je. Řekl bych, že jim tu buďto takovýto stav vyhovuje a nic víc vlastně neznají a ani nehledají, a nebo se kvůli častému stěhování nechtějí tolik vázat. Je taky možné, že rodiny s dětmi to mají jinak. Kolem dětí se tu totiž rodinám dost točí svět, různé kroužky, sporty, akce, kde se pak rodiče častěji potkávají. To jde v tuhle chvíli celkem mimo mě. I přes všechno výše napsané jsem si tu několik opravdových kamarádů našel, a o to víc si jich vážím!

IMG_8800

Američani jsou neuvěřitelně pracovitý národ. Řekl bych, že to platí, ale jenom z části. Nedávno mě pobavila fráze “working hard or hardly working”, která podle mě sedí jako nic jiného. Část Američanů opravdu pracuje od nevidím do nevidím, včetně víkendů. Rozhodně je tu ale i poměrně podstatná část lidí, kteří se nepředřou a o tom, jak jsou strašně zaneprázdnění spíš mluví, i když ve skutečnosti skoro nic nedělají. Taky se říká, že si vůbec nevybírají dovolenou (kterou někdy ani nemají, protože nic jako 20 dní dovolené ze zákona tady neexistuje a zejména mladí lidé v prvních letech v zaměstnání na dovolenou nemají nárok). I kvůli tomu pak třeba tolik necestují… Je fakt, že je veliké procento lidí, kteří nevlastní cestovní pas a nikdy ve svém životě nebyli mimo USA, eventuálně mimo severní Ameriku. Jak jsem ale psal výše, je tu i spoustu hodně zcestovalých lidí, a to procento dál roste, řekl bych zejména u mladých…

Ná závěr jsem si nechal několik věcí, které mně připadají úsměvné. Američani milují ohňostroje, každá pořádná oslava státního svátku nebo sportovní zápas se neobejde bez menšího, ale spíš většího ohňostroje. Taky podle mě milují fronty, protože v nich čekají snad celý život, a vůbec z toho nejsou nervózní. Fronty v obchodech, do kina, na silnicích, do restaurací, na nové iPhony, všichni spokojeně čekají. A jsou u toho často přátelští a pozitivní!