Rozdíly, part 2

Jelikož první várka rozdílů mezi Evropou a Amerikou měla podle mě celkem úspěch, mám tu pro vás druhou (a na nějakou dobu poslední):

  1. Bezedné nápoje. A nemyslím tím jen to, co u nás nabízí Mekáč nebo KFC. Víceméně v každé restauraci je to tu tak, že při objednání tzv. “soft drinku”, čímž je myšlen Coca-Cola nebo Pepsi produkt, máte nárok na neomezené doplňování, dokud sedíte v restauraci. Možná to taky souvisí s tím, že většinou dostanete sklenici naplněnou ledem s trochou toho nápoje, ale i tak… Tenhle zvyk občas přináší vtipné (a pro mě nepochopitelné situace), kdy vám v restauraci pití jen nedolévají, ale rovnou přinesou novou sklenici, a to třeba i ve chvíli, kdy nemáte ani z půlky vypito. A tak tam pak sedíte a před sebou máte 2 nebo 3 skleničky s pitím.
  2. Šeky. A americký bankovní systém obecně. Absolutně nechápu, jak může fungovat. S placením šekem jsem se nikdy předtím nesetkal, a tak když jsem měl poprvé zaplatit nájem, musel jsem googlit, jak na to. A když už jsem tenkrát svůj první šek slavnostně vypsal, musel jsem volat kamarádce, co s tím šekem mám dělat. Přišlo mi úplně nesmyslné takovou sumu peněz (byť v podobě šeku) dát do obálky a poslat poštou. Ale je to tak. Já se snažím šekem platit minimálně, ale např. u toho nájmu se tomu nevyhnu. Jsou tu ale lidi, kteří sebou nosí šekovou knížku všude a platí s nimi třeba útratu v obchodě, kde tedy většinou bývá upozornění, že šeky berou jen do určité výše. Ten systém je tu tomu uzpůsobený, šek se dá “prokešovat” třeba skrz naskenování do mobilní apky (peníze vám přistanou na účtě) nebo se dá strčit do bankomatu. I tak mi to ale přijde dost hrozný systém. A asi úplně nejvíc mě fascinuje to, že když někomu skrz online banking pošlu peníze, tak příjemci po pár dnech přistane papírový šek ve schránce. Velmi progresivní, že…
  3. Kouření. Tady asi dopředu upozorním, že mluvím o své městské zkušenosti, protože na venkově, kde moc času netrávím, to může být úplně jinak. Každopádně to tu na první pohled vypadá, že ve městech kouří daleko míň lidí než u nás, protože tu na ulici skoro nepotkáte člověka s cigárem. Říkal jsem si, jak je teda možné, že i tady se uživí spousta trafik a cigarety se prodávají (a že vídám lidi je kupovat) skoro všude. Po nějakém čase jsem vypozoroval, že drtivá většina lidí tu kouří v autě. Když stojíte v nějaké koloně, každé druhé auto má pootevřené okýnko a posádka si uvnitř spokojeně kouří. V restauracích se pak s kouřením nesetkáte, ale je fakt, že i ve zpátečnické Pennsylvanii je možné provozovat bar, kde je kouření povoleno.
  4. Drive-thru. Drive-thru všechno. Američani jsou podle mě dost líný národ a tak si spoustu věcí udělali opravdu pohodlných. Jasně, i u nás je pár fast foodů, kde si objednáte jídlo u okýnka, abyste nemuseli vystupovat z auta. Ale tady tomu dali úplně jinou dimenzi. Jelikož je tu drive-thru fakt skoro vše, tak si tu můžete u okýnka z auta kromě jídla objednat i kafe, běžné jsou drive-thru lékárny, aby si člověk mohl zajet pro prášky a nemusel vylézat z auta, a taky drive-thru bankomaty, kde si z pohodlí auta vyberete peníze. V jiných státech (Pennsylvania toto zakazuje) si můžete z auta nakoupit i pivo nebo míchané drinky. Možná je to dáno i láskou Američanů k autům, občas jsem vídával lidi, kteří si ve fast foodu u okýnka nakoupili jídlo, zaparkovali na parkovišti a snědli si ho tam. A asi si po tom v autě i zapálili…IMG_6006
  5. How are you? Otázka místo pozdravu. Jasně, nemusí jít jen o tuhle konkrétní, těch variant je hodně. Žádná z nich nemá za cíl to, abyste se opravdu dozvěděli, jak se ten druhý má, je to prostě pozdrav a každý na něj odpovídá pozitivně. I když máte na krku osobní bankrot, rozvod nebo vás doma štvou děti, vždycky řeknete, že se máte dobře. Nebo ještě líp. Za ty roky už jsem si na to zvykl a i já takhle většinou začínám hovor v obchodě nebo restauraci. Pořád mi ale uniká smysl tohohle “pozdravu”, když někoho míjím na ulici. V situaci, kdy jdeme proti sobě, míjíme se a někdo se mě zeptá, jak se mám, a já než odpovím, jsem 5 kroků za tím člověkem, si doteď připadám divně. A další rozhození přijde, když se někdo zeptá otázkou What’s up (Co je novýho), na kterou se zpravidla odpovídá Nothing much (Nic extra novýho). Já většinou zaraženě odpovím Arrghhhhuuuummmmm a cítím se jako pako.
  6. Vidlička. Jo, jasně, vidličku máme i u nás. Stejně tak Američani tady mají i nůž, jako máme my u nás. Ale nepoužívají ho. Většina lidí tady jí prostě jenom tou vidličkou a nůž nechávají ležet na stole. V lepším případě si jídlo na začátku nakrájejí a až potom nůž odloží, vidličku přehodí do druhé ruky a jedí. V horším (a častějším) případě se snaží celé jídlo takhle “připravit” jen pomocí té vidličky. Dokonce jsem párkrát viděl, jak se snažili vidličkou upižlat hovězí steak. A mimochodem, tahle vlastnost je asi prudce nakažlivá, protože už jsem se častokrát přistihl při tom, jak si na začátku krájím jídlo, abych mohl odložit nůž a jíst spokojeně jenom vidličkou.
  7. Ceny. Jo, je tu dráž, ale to tím zrovna nemyslím. Myslím tím to, že Američani udávají ceny v obchodech a většinou i v restauracích bez daně, tedy bez sales tax, což je taková obdoba našeho DPH. Hlavně návštěvám a nováčkům se tak často stává situace, kdy jsi jdou za $10 něco koupit, v ruce drží desetidolarovku a prodavač po nich chce $10.70. Což vede k dalšímu problému, protože v amerických mincích aby se prase vyznalo. Quarter, nickel, dime, a navíc větší velikost neznamená větší hodnotu jako u nás. Hrozně zmatečný. Američani tenhle problém samozřejmě nemají, protože všechno platí kartou, kterou se dá zaplatit úplně všude a všechno. Chodit takhle bez hotovosti je mimochodem taky nakažlivé, já u sebe většinou nosím tak maximálně jednotky dolarů, jestli vůbec.IMG_4998
Advertisements

Rozdíly, part 1

Oproti Evropě není Amerika kulturně zase tak rozdílná, naopak v porovnání s ostatními kontinenty a kulturami je nám asi nejblíž. Ale jak říkal John Travolta v Pulp Fiction, zajímavý jsou ty drobný rozdíly. Skoro stejný věci jako u nás, ale je to prostě jiný… A jejich hodně, nebo aspoň mně to tak přijde. Tady je první várka:

  1. Pivo. Čím jiným taky začít, že? Jasně, našemu pivu se nic nevyrovná, hlavně když jde o výborně načepovanou tankovou plzničku. Obecně je ale v Americe “pivní kultura” jiná. U nás je většinou v hospodě na výběr pár druhů piv, tak do 10 max, spíš ale míň. A pijou se pořád dokola, protože jsou dobrý, ozkoušený, a hlavně natočený do půllitru a s pěnou! V Americe je tohle jiný. V hospodě je často na výběr spoustu druhů piv různých značek. Úplný extrém je třeba hospoda, kterou mám pod barákem, a kde mají naražených 100 piv, od ALEs po stouty. Piva se tu mění i sezónně, v zimě si můžete pochutnat na nějaké čokoládové příšernosti s příchutí hřebíčku, která má 14 % obsah alkoholu, v létě se pak pije víc lehkých světlých piv, na podzim letí oktoberfesty… Všechno natočené tak, že by se český pivař pokřižoval a vylil to do záchodu.IMG_8058
  2. Klimatizace. Je všude, v kancelářích, domech, bytech, v obchodech, v restauracích, hospodách, v MHD, autech a bůh ví kde ještě. Všude je vyklimatizováno, a to ne jen tak zlehka, ale většinou tak, že vám div nejde pára od pusy a omrzají vám prsty. Nevím, kde se tahle obsese v Američanech vzala, ale přijde mi, že se nad tím nikdo vlastně ani nepozastavuje. Mně osobně zima nevadí, ale taky mi nějaký čas trvalo, než jsem si na to zvyknul. I tak ale v létě v největších vedrech, když se někam chystám, chodím zpravidla v džínách a rozhodně ne v žabkách. Riskoval bych totiž ty omrzliny. Návštěvy jsou z toho většinou dost rozmrzelé, protože když na to člověk není zvyklý, je to fakt o nemoc.
  3. Led. Přítomný víceméně v každé sklenici s pitím, nedá se bez něj existovat. Ale ne jen tak symbolicky, většinou je to tak, že je sklenička vrchovatě naplněná ledem a mezi ním občas plave i to pití, co jste si objednali. A dávají ho fakt do všeho, snad jen kromě toho piva. A hlavně celoročně. Občas teď v zimě přijdu zmrzlý do restaurace, číšník na začátku konverzace říká, jak je to počasí hrozné a že zima je neskutečná, a za chvilku s úsměvem přinese sklenici s vodou. Plnou ledu, samozřejmě. Každá slušná americká lednička má ledovač, každá benzínka obrovský mrazák, kde si můžete koupit pytel ledu, kdyby náhodou docházel. Opět celoročně.
  4. Jednotky. Takový americký evergreen. Celý zbytek světa jede na metrickém systému, ale tady si řekli, že na to půjdou jinak. Míle, stopy, palce, galony, unce, libry, Fahrenheity… Jo, člověk si na to zvykne a nakonec se v tom buď začne orientovat, nebo přepočítávat fakt rychle. I tak jsou ale věci, který mě dokážou vykolejit. Tím, jak tu na sebe jednotky nenavazují, jsou ukazatele na silnicích opravdu vtipný a z pokynů “odbočte za 1000 stop” nebo “exit bude za 3/8 míle” mám občas zamotanou hlavu, než se chytím. A když se někdo ptá, kolik má spotřebu moje nový auto, říkám, že ujede 22 mil na galon, protože tohle bez chytrý převodní aplikace na naší spotřebu prostě nepřevedu. A některý věci mi zůstaly utajený dodnes, jako třeba, jaký objem má v hospodě panák. To jsem se nikdy nedozvěděl, ta jednotka je prostě asi jeden panák.
  5. Porce v restauracích. Obrovské. Většinou vám přinesou porci, která by stačila menšímu evropskému městu na týden až dva. K tomu si Američani většinou objednávají ještě různé předkrmy, které já bych mohl mít jako hlavní chod a většinou opravdu po snězení předkrmu už moc nemůžu hlavní jídlo. K těm, kteří potom ještě dají dezert, pokud možno nějaký hutný cheesecake nebo brownie, chovám neskonalý respekt. Já si většinou z restaurací odnáším skoro celé jídlo v krabičce (krabičky jsou tu automaticky zadarmo!) domů a zhruba za dva až tři dny ho z lednice plynule vyhazuju. Ze začátku jsem se snažil v restauracích dojídat, ale postupem času jsem ve spolupráci s váhou zjistil, že to prostě fakt nejde.
  6. Výběr. Myslím tím hlavně v obchodech. Když jsem poprvé přišel do většího supermarketu s jídlem, byl jsem tak nějak ztracený. Od každé potraviny tu je na výběr zhruba tisíc mutací. Fakt jsem nečekal, že třeba toustový chleba by mohl mít svůj vlastní regál s různými variacemi. A to samé víceméně u všeho, jogurty, sýry, uzeniny, těstoviny, cereálie, a já nevím co ještě. Ono to takhle zní docela legračně, ale než se v tom člověk zorientuje, tak to trvá a správně nakoupit je pro začátečníky docela věda a časově náročný proces.
  7. Tailgating. U nás většina lidí vlastně ani neví, co to je. Taky jsem to nevěděl. Každopádně, před sportovními akcemi nebo před různými koncerty se Američani sjedou na parkoviště kolem stadionů, vytáhnou sedačky, gril, hry, sud piva, otevřou korbu auta a rozjedou party. Třeba i 6 hodin před začátkem té akce, na kterou pak ani nejdou. Důležitý ale je, že se takhle s kamarády sejdou, pokecají, zapaří, zablbnou, hodí steak nebo hamburger na gril, a pak to sbalí a jedou domů. Proč se kvůli tomuhle musí sejít zrovna na parkovišti a ne u někoho na zahradě jsem nepochopil, asi je to nějaká tradice. A mimochodem to jsou oficiálně povolené akce a na zápasech jsem viděl i vyhlašování nejlepší tailgate party.

Tohle je jen takový výčet toho prvního, co mě do očí bije nejvíc. Určitě je toho ale víc a časem přidám pokračování s dalšími rozdíly. A docela by mě zajímal takovýhle výčet průměrného Američana v Evropě…

Američani

U nás, a vlastně všude po světě, můžete o Američanech slyšet spoustu více či méně pravdivých názorů. Tak jací vlastně jsou? Obecně, vzhledem k velikosti země, je hrozně těžké mluvit o Američanech takto zeširoka, je to něco jako bychom mluvili o Evropanech. I tady najdeme mezi jednotlivými oblastmi a státy spoustu rozdílů. Já budu mluvit o Američanech hlavně ze své zkušenosti, tedy především o lidech z Pittsburghu, se snahou promítnout do toho i různé poznatky z cest.

Asi nejčastější představu o Američanech ztělesňuje ten průměrný Bill nebo Joe, který jí hamburgery a je z toho při těle, není moc chytrý, protože si myslí, že Česká republika je provincie Ruska, zato jeho Amerika je pro něj číslo jedna. Američani, které znám já, nejsou v průměru o nic tlustší, než jsou lidi u nás, naopak myslím, že tu (hlavně ve městech) daleko víc lidí běhá, cvičí a stará se o sebe. Je ale fakt, že těch extrémně obézních lidí tu člověk opravdu vidí za týden víc než u nás za rok. Taky bych neřekl, že Američani jsou hloupější, než lidi u nás, minimálně ta skupina lidí, ve které se pohybuji. Hodně lidí je tu zcestovalých, v Čechách byli, nebo alespoň znají Prahu a vědí, že pijeme hodně piva. A zase Jágr, samozřejmě. Určitě jsou tu i lidi, hlavně s nižším vzděláním, kteří vůbec netuší, že Česká republika existuje a fakt neznají hlavní město Maďarska. Na druhou stranu, kolik lidí v Čechách zná hlavní město Pennsylvánie nebo ví, kde leží Jižní Dakota? Ten poslední “stereotyp”, tedy, že Američani se považují ve všem za nejlepší, je z mého pohledu pravda. Ne, že by si mysleli, že dělají všechno nejlíp, ale tím, že jim to docela dlouho a docela dobře funguje, tak se tak nějak obecně jako nejlepší berou. A zase tady můžeme vidět tu národní hrdost, Američani to zvládnou, vlajka vlaje na každém rohu, hymnou začíná každá (nejen) sportovní událost…

A jací jsou Američani z mé osobní zkušenosti? Přátelští, pozitivní. Na ulici se každý usmívá, na dotaz, jak se má, tu každý odpoví, že minimálně dobře, možná i výborně. Jsou i velmi ochotní, když člověk s něčím neví, tak pomůžou. Jinak prý přátelskost roste s tím, čím jižněji se člověk v USA nachází. Podle mě je to pravda. Na druhou stranu, z mé zkušenosti se tu celkem složitě dělají dobří kamarádi (jasně, ti se ani u nás neválí na ulici, ale stejně). Člověk tady má hodně známých, se kterými občas pokecá, zajde na večeři, něco podnikne, ale pak se třeba čtvrt roku neozvou. Myslím, že to je rozdíl oproti “nepřátelským” Čechům, kteří třeba nejsou ze začátku tak přátelští, zato si potom jednodušeji pustí lidi k tělu. Tuhle zkušenost mi mimochodem potvrdilo i několik Američanů žijících v Čechách, i Čechů žijících v USA, zato s výjimkou univerzitních studentů. Dlouho jsem si říkal, proč to tak je. Řekl bych, že jim tu buďto takovýto stav vyhovuje a nic víc vlastně neznají a ani nehledají, a nebo se kvůli častému stěhování nechtějí tolik vázat. Je taky možné, že rodiny s dětmi to mají jinak. Kolem dětí se tu totiž rodinám dost točí svět, různé kroužky, sporty, akce, kde se pak rodiče častěji potkávají. To jde v tuhle chvíli celkem mimo mě. I přes všechno výše napsané jsem si tu několik opravdových kamarádů našel, a o to víc si jich vážím!

IMG_8800

Američani jsou neuvěřitelně pracovitý národ. Řekl bych, že to platí, ale jenom z části. Nedávno mě pobavila fráze “working hard or hardly working”, která podle mě sedí jako nic jiného. Část Američanů opravdu pracuje od nevidím do nevidím, včetně víkendů. Rozhodně je tu ale i poměrně podstatná část lidí, kteří se nepředřou a o tom, jak jsou strašně zaneprázdnění spíš mluví, i když ve skutečnosti skoro nic nedělají. Taky se říká, že si vůbec nevybírají dovolenou (kterou někdy ani nemají, protože nic jako 20 dní dovolené ze zákona tady neexistuje a zejména mladí lidé v prvních letech v zaměstnání na dovolenou nemají nárok). I kvůli tomu pak třeba tolik necestují… Je fakt, že je veliké procento lidí, kteří nevlastní cestovní pas a nikdy ve svém životě nebyli mimo USA, eventuálně mimo severní Ameriku. Jak jsem ale psal výše, je tu i spoustu hodně zcestovalých lidí, a to procento dál roste, řekl bych zejména u mladých…

Ná závěr jsem si nechal několik věcí, které mně připadají úsměvné. Američani milují ohňostroje, každá pořádná oslava státního svátku nebo sportovní zápas se neobejde bez menšího, ale spíš většího ohňostroje. Taky podle mě milují fronty, protože v nich čekají snad celý život, a vůbec z toho nejsou nervózní. Fronty v obchodech, do kina, na silnicích, do restaurací, na nové iPhony, všichni spokojeně čekají. A jsou u toho často přátelští a pozitivní!

Pittsburgh

Spousta lidí se nás ptá, proč jsme si vybrali právě Pittsburgh. Steel City, město těžkého průmyslu, o němž panuje představa takové americké Ostravy. A hrál tu Jágr, samozřejmě. Je pravda, že Pittsburgh byl většinu času minulého století čistě ocelářské město, které si po krachu těžkého průmyslu prošlo obrovskou krizí. Tahle doba je už ale dávno pryč a popravdě toho tu z ní moc nezbylo, snad jen ta typická industriální architektura, která se mně osobně hrozně líbí.

Během posledních desítek let se z Pittsburghu stalo moderní město zaměřené na moderní technologie (hlavně kybernetickou bezpečnost a robotiku) a zdravotnictví, se skvělými univerzitami v čele s Carnegie Mellon University, a rostoucí životní úrovní. Asi ne úplnou náhodou se Pittsburgh pravidelně umisťuje mezi nejlepšími 5 nebo 10 místy pro život v severní Americe v různých žebříčcích, od Forbes po Time. Ta transformace ale nebyla vůbec lehká, a i místní patrioti přiznávají, že město mělo štěstí hlavně v tom, že tu bohaté rodiny nechávaly tzv. “old steel money”, velké peníze z dob těžkého průmyslu, které skrz různé nadace a univerzity město znovu nakoply. Na druhou stranu tu je ale na lidech vidět, že jsou na proměnu města a na město samotné patřičně hrdí, a to nejen kvůli sportovním úspěchům.

IMG_3866

Mně osobně se na Pittsburghu líbí hned několik věcí. Kromě zmiňované architektury pak hlavně to, že město není jen typická americká placka s mrakodrapy v downtownu a rezidenčními čtvrtěmi okolo. Díky řekám, kopcům a lesům je město členité, se spoustou mostů a plné zajímavých čtvrtí. Nejlepší věc jsou ale místní lidi. Kromě toho, že jsou Američani obecně tak nějak o dost milejší než Češi, je tu specifická ještě jedna věc. Žije tu spousta lidí, kteří tu vyrůstali a poté zůstali celý (nebo téměř celý) život, což na Ameriku není úplně obvyklé. Je to tak proto, že Pittsburgh prostě milují, považují ho za super místo k životu a snaží se ho neustále zlepšovat. Další věc je “posedlost” tohohle města sportem. Steelers, Penguins, Pirates, místní tím jednoduše žijí a třeba když vyhrají Steelers, je druhý den všude po městě daleko lepší nálada. Vidět pak přes půl milionu lidí slavit v ulicích města druhý Stanley Cup v řadě, to je něco výjimečného.

Sečteno podtrženo, i přes pár nedostatků, jako je třeba slabší letiště s malým počtem mezinárodních letů, občasné špatné počasí nebo to, že Pittsburgh není na seznamu těch amerických megaměst jako NY, LA, Atlanta nebo Chicago, jsem hrozně rád, že jsme skončili právě tady.   

Začátek

Je to už delší dobu, co se postupně dokopávám a přemlouvám (případně mě přemlouvají jiní) k tomu, že začnu psát o tom, jak se žije za oceánem. Záměrně jsem si nechával nějaký čas odstup a přijde mi, že po pár letech jsem konečně jakž takž kvalifikovaný psát o životě v Americe. Vypadá to tak, že se neuvěřitelné stává skutečností a já fakt občas něco napíšu…

Do Pittsburghu jsem se přestěhoval v roce 2014 a pracuju to pro pobočku úplně nejlepší české IT firmy z Mělníka. Přijel jsem sem jako úplně první z Čech, s jedním kufrem, do cizího města, a začínal prakticky od nuly. Úžasná zkušenost a ještě větší nejistota. Nakonec to nějak dopadlo, jako vlastně vždycky všechno. Dneska už je Pittsburgh můj druhý domov, nebo vlastně můj první domov, těžko říct. Mám tu kamarády, známé, oblíbená místa, oblíbené hospody, hraju pro srandu fotbal (a pro ještě větší srandu mu říkám soccer), snažím se být aktivní v místní české komunitě…

Amerika (v mém případě Pittsburgh) je v něčem horší, v něčem lepší. O tom, v čem vlastně, a o spoustě dalších věcí, bych tu chtěl do budoucna psát.

IMG_1986